Říkají mi Habibi, což je v překladu z arabštiny ,,Zlatíčko''. Proč zrovna tak? Začali mi tak říkat mí přátelé na Djerbě, mém druhém domově, kam s mou mamkou jezdíme už od mých sedmi let. Když mamča potkala jednu ze svých nejlepších kamarádek, cvičitelku, která tam jezdila dvakrát ročně jako animátorka, jezdily jsme tam s ní. Na jedné takové dovolené nás bylo třeba třicet! :D Myslím, že v té době mi bylo asi jedenáct let, a už někdy od třinácti jsem tam v podstatě taky jako taková neoficiální animátorka působila :) Teď, když je mi patnáct, to beru jako normální brigádu. Právě tam vznikla tahle přezdívka, kterou mi každý rok tisknou na tričko :) A taky tam vlastně začal můj zájem o životní styl :)
A nebo možná ne... Žiju s mamkou, která vždycky moc chtěla zhubnout, několikrát se jí to úspěšně podařilo, a to hlavně díky krabičkovým dietám. Byla jsem o trochu mladší než jsem teď a to barevné a chutné jídlo, které mamča dostávala každé tři dny ve svých krabičkách, mě hrozně moc lákalo. :) Jelikož bydlím s babičkou, která si dává záležet na řádném výkrmu svých strávníků - a taky na pořádně kalorických jídlech, bylo docela těžké nějaký ten zdravý život prosadit. Začínala jsem tím, že jsem nejedla její snídaně (složené buď z rohlíku se šunkou, nebo z nějakého toho děsně nechutného jogurtu plného tuků a kalorií), teď už většinou mě a mamce vařím obědy i večeře :)
Cvičit jsem začala, když jsem začala chodit do první třídy, a to aerobik. Musela jsme vypadat hrozně vtipně, protože jsem byla úplně nepohyblivá, neohebná a neměla jsem žádnou fyzičku. Navíc mám odmalička hrozně velký pud sebezáchovy, takže nějaká opičí dráha mi vždycky trvala tak třikrát déle než všem ostatním. :D S aerobikem jsem skončila asi po dvou letech, kdy jsem se vůbec nikam nehnula a byla pořád stejně neohrabaná. V tu dobu taky začaly moje problémy s páteří a musela jsem chodit na různé rehabilitace. Záda se mi dost zlepšila po roce ježdění na koních, ale s tím jsem musela taky přestat, protože v Budějcích, kde žiji, žádné takové možnosti nebyly, takže to bylo pěkně drahé a náročné. Páteř jsem si skoro úplně napravila až na volejbale, ke kterému jsem přišla v devíti letech opět díky mamce, a strašně mě bavil. A díky bohu mě baví dodnes. Díky volejbalu mám dobrou fyzičku a hlavně spouuuustu úžasných přátel, na které nikdy nedám dopustit. V době, kdy jsme poznaly výše zmiňovanou kamarádku, cvičitelku zumby, aerobiku a kangoo bot, jsme se tomuhle všemu začala spolu s ní věnovat, a hrozně mě to baví. Občas si tím taky přivydělávám, když spolu s ní předcvičuji.
Už je to asi vyčerpávající, že? Proto to asi prozatím ukončím, něco si necháme na někdy jindy, a budu ráda, když se mi ozvete na mail v menu, když budete mít jakoukoli otázku, připomínku.... cokoliv ;)
Jak jste se ke sportu a zdravému stylu života dostali vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat